Každý , kdo kdy chodil po této planetě /a troufnu si říci, že i jiný tvor než člověk/, patří ke svému rodu.
Logické, že?
Ale co to je takový rod?
Představme si, že stojíme čelem ke svoji mamince a tatínkovi, usmíváme se a myslíme si, jak jsme podobní , nebo jiní, než oni.
Těžko!
V každém z nás, je kus jednoho i druhého.
Ale jistě!
Ale to je málo!
Za nimi totiž stojí jejich rodiče, tedy naše babičky a dědové / každý má za svým každým ramenem jednoho a za druhým ramenem druhého/, a je v nás i kousek z nich.
A co dál?
Každý z babiček a dědečků má za svým ramenem zase svoje rodiče, a to už je dost lidí, aby se v nás toho hodně míchalo.
A tak tam stojíme a díváme se na ten zástup. Představujeme si další dědečky a babičky /neboli vlastně rodiče dětí a rodiče rodičů/ a tak v šesté řadě to už je 64 lidí. A my k těm všem patříme!
Tolik lásky, spojených srdcí, spojených životů....
ale také tolik umění, dovedností, fortelu......
ale také tolik plánů, toužení a soužení.....
tolik bolestí, radostí a jejich geny....
Jako paměť všeho, která je v nás.
Ale také síla, soudržnost, smysl života, vzestup a pád...
Když je nám nejhůř, pomyslně se opíráme o to, co nám ROD skrze naše nejbližší předal.
Všechno má však svá ALE.
Někdy toho dal moc, někdy málo. Někdy chyběl ten, kdo něco předat měl a někdy ten, kdo předat mohl, neměl co.
Některý náš předek něco popletl a nebo přešlápl, přeťápl nebo pokazil, popřel nebo zapřel? Jeho potomek se s tím těžko vyrovnává, a v pomyslné pavučině nastává dírka..... Vypárané očko......Pavučinka soudržnosti a pospolitosti není pevná a nebo si nese šrám.....
A my se opíráme a opíráme a balancujeme a motáme se, nemáme klid. Řešíme, trpíme a hledáme sílu vypořádat se s něčím, k čemu nám chybí správné drátky v naší energetické pavučině.
Neustále do nás proudí síla a láska našeho rodu. I když už dávno nesjou mezi námi ti, co náši rodovou pavučinu tkali.
Smíření, odpuštění, propojení- to je to, co očistí a rozproudí zaskřípnuté toky lásky.
Nejlépe se hledá vypuštěné očko a navazuje v meditacích a hlavně v konstelacích. Tam si nejvice ověříme, kam patříme a o co se můžem opřít, a co nám dává sílu.
Kým jednoduše jsme.
Tam můžem všem, kteří nás poslali s láskou a v lásce jako vlajkovou loď do budoucnosti poděkovat a přijmout jejich energii a sílu.
Odloučit se od rodu není možné. Rod jsou naše kořeny a pokud nejsou v pořádku, strom se kácí, není stabilní a není dostatečně silný.
Dřív nebo později pochopíme, že každý kořínek je pro strom důležitý a rozložení kořenů do všech stran má smysl a dává stabilitu.
Pokud máme někoho mezi svými kořeny, který byl slabší, nebo nezvládl svoji úlohu, řekněme si , že ani on to neuměl, nevěděl, neznal..... Možná ten nákupní košík plný citů, lásky, fortelu a schopností, který měl poslat dál nenakoupil u svých předků. Také ho dostal poloprázdný.
.Krám byl prázdný.
Všichni jsme propojeni a kdo může soudit či posuzovat. O tom je život. Škola života nám dává jedinečnou možnost - přes pochopení - uzdravení.
Hledejme, uzdravujme a radujme se z toho, že víme jak na to.
Věřte, bude to k vašemu dobru!
Ano, bude líp!
