Nedávno jsem po serii osobních škobrtnutí diskutovala s kamarádkou na téma Jak to, že se mi toto pořád a pořád děje ?. Samozřejmě hledaly jsme viníka a ne a ne ho najít. Respektive my jsme ho našly, ale byla to taková hra na schovávanou. Vždy, když už nám byl viník jasný, tak jsme pochopily, že za naše trápení vlastně ON být vinen nemůže a zákonitě to tedy musí být NĚKDO JINÝ. A tak jsme pátraly dál a až se nám jasně objevil jako viník NĚKDO JINÝ, ale to nám pak také "neštimovalo". A tak jsme přemýšlely a hledaly a kombinovaly až nám to došlo.
Mnoho z nás když hledá cestu z problému tak jako první značky na turistické cestě z průšvihu, která mu pomůže ven použije možného viníka.
Kdysi dávno lidé spílali jiným lidem, Bohu a nebo vinili osud, řád, společnost a nebo průšvih přičítali okolnostem.
Dnes se chovají jiní stejně ale místo Boha víc používají slovo smůla, Vesmír, Přiroda a t d.,
Je to pohodlnné, je to jednoduché ale je to asi krátkozraké.
Také jsem tak uvažovala až najednou mi v uších zněla věta.
Vesmír nedopustí nic, co by jsi nedopustila ty.
A nebo naopak, Vesmír splní to, co dopustíš ty.
Aj aj aj, to je ale bolestivé,
Ihned jsem zrevidovala své průšvihy a pořád tam vycházel viník ten a ten a onen a támhleten.
No jo, co s tím?
Ale pak jsem začala tušit, že pokud se pohybujeme po cestě k sebepřijetí, k čistotě a lásce, pokud opravdu chceme být zharmonizovaní a šťastní v každém okamžiku, je potřeba vyčistit si svoje Já od všech nesvobod, závislostí, žárlivostí, úskoků a úniků.
Začít věřit, že jen a jen my, jsme ti tvůrci svých nadějí a šancí.
Nadechnout se vnitřní svobody a přiznat si svoje slabosti a síly.
A pokud opravdu cítíme svoji Jedinečnost a schopnost aktivně tvořit budoucnost, prověřme všechny svoje TO JÁ NE, TO ONI, a hledejme všechny programy, které nás k tomu vedly.
Je to těžké, ale ne zas tak uplně nešifrovatelné.
Vykročme jako zrození a dopusťme si jen to, čeho JSME opravdu HODNI.
NEBOŤ VESMÍR JE NÁŠ PARTNER,
A VESMÍR SPLNÍ PŘESNĚ TO CO MI POVAŽUJEME ZA HODNA SAMA SEBE.
Kdysi dávno jsem měla na kartách jednu smutnou dívku. Manžel jí zlobil a to bylo jemné a inteligentní označení pro normální psychické týrání.
Šly jsme spolu do hloubky jejího života a přišly na rodiče, kteří byli tak trochu bezcitní a vpodstatě jí nikdy nedali najevo , že něco dokázala, něco umí a že vlastně vůbec je.
Z rodinného kruhu a svého dětství se snažila uniknout jak nejrychleji mohla, neb ji podle jejích slov "vše doma dusilo".
Vzala si milovaného prince tichého a mírného a podle jejich slov hodného.
Rychle odešla z domu a vytvořila si Idylický ostrov lásky a rodiny.
Ovšem její pochroumané sebevědomí začalo hledat možné viníky za její budoucí trápení.
Brzy začala trpět pocítem, že i manžel ji vlastně chce ublížit a ponížit a že ji vlastně týrá a tak její já začalo vyvozovat z kdejaké situace možný prohřešek proti své osobě.
A manžel opravdu brzo začal plnit roli tyrana.
Byl tak hodný, že vyhověl.
Ona na to vlastně byla zvyklá a nic jiného od života ani neočekávala.
Její program se jemnoval : Nejsem hodna lásky, jsem hodna týrání. její sebevědomí bylo malé a tak si připravovala půdu pro to aby ji někdo ubližoval a nahrál jí na roli trpitelky.
Když přišla ke mně, čekala, že jí budu litovat a souhlasně přikyvovat na serii stížností na manžela při výčtu jeho tyranských útoků.
Jaké však bylo překvapení, když jsme tuto cestu sebelítosti odsunuly a vydaly se na cestu hledání ztraceného sebevědomí a hledání herců , které by pomohly utužit pocit, že tato žena neni hodna téměř ničeho, jen ubližování a trápení.
Hledaly jsme a našly.
Můj nejosvědčenější způsob je v kladení otázky
Čeho jsem hodna?
Málo kdo na tuto otázku odpoví, že lásky, krásy, hojnosti, života, štěstí....
Za otázkou
Čeho jsem hodna?, logicky musí následovat odpověď - všeho, co dopustím abych hodna byla.
A to je ta správná odpověď.
A pokud bereme tato slova vážně,
tak nás bere vážně i okolí, lidé a vesmír.
A ti vše nám nadělí přesně to, co chceme nadělit sobě sami a čeho se citíme hodny.
Už mi rozumíte?
Jana
